Chov psů  *   Veterinární ordinace  *   Alternativní terapie  *   Odkazy  *   Kontakt

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY
O nás
Štěňata
Životní příběhy
Stáří
Odchovy
Výchova a výcvik
Chov, krytí, odchov
Porod
Raná socializace
Informace pro majitele
Co se může stát Smysl života Gaté a Cicero Chovatelská základna Trio kišovo Jak jsem se obětoval Život s mými psy Xeros

Smysl života

Dva dny svítí sluníčko. Moji psi se krásně lesknou a pro mě je radost se na ně dívat. Protože stále přehodnocuji život, měním hierarchii hodnot, měním sebe, chodím na procházku se psy 4x denně. Dopoledne dvě várky a večer běhám s jedním a potom jdu s dalšími. Mezitím se věnuji vesměs mé práci a ve zbytku času rodině.

Dnes jsem se dívala na prdelky mých holek a říkám si, co je smysl mého života? Odpověděla jsem si, že psi a práce. Zamyslela jsem se. Je to opravdu tak? Je to lpění? Je to potěšení? Je to štěstí? Co je to? Mohu bez toho být? Bez čeho mohu být? A odpovědi byly následující.

Mohu být bez rodiny, ale nemohu být bez své práce a bez svých psů. Bavilo by mě žít a nemít psy? Bavilo by mě žít a nemít svou práci? Bavilo by mě jen cvičit psi nebo jen ordinovat? Zvykla bych si, musela bych. Ale v mé práci a v mých psech je mé štěstí a mé poslání, s nimi zapomenu na čas, napomenu na bolesti psychické i fyzické..

Zvláštní poznání. Jedla jsem tvrdý suchý chleba a dívala se na své psy. Chleba mi moc chutnal. Už rok jím dělenou stravu a stále méně potravin potřebuji k radosti nebo k uspokojení potřeb. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidi projedí peněz a stále nejsou spokojeni. Já žvýkám krajíc suchého chleba, sleduji zaúhlení nebo hřbety mých holek a jsem naprosto spokojená. Málokdo ví, jak lahodný je tvrdý chleba na dopolední procházce s třemi bulteriéry. Včera jsem telefonovala, přešla jsem pro vodítka do čekárny a ha! Mystica mě zabouchla. Byla jsem bez klíčů, naštěstí s telefonem... jen jsem zavrtěla hlavou, jak je "blbá" a řešila jsem situaci. Mystica mě dost štve, jsou i okamžiky, kdy ji nesnáším. Pro její naivitu a následně i blbost, kterou mi způsobí nějaký problém. Ale žiju s ní. A nechci to jinak. Vím jaká je a umím s tím žít. Dnes jsem si uvědomila souvislosti.

Vyšší síly zamotají člověku hlavu. Zamiluje se. Nevidí, neslyší, nevnímá chyby druhého, což je z hlediska výchovného programu nutné, protože za "střízliva" by do vztahu nevstoupil. V zamilovanosti nevidíme chyby... Když se vztah změní v lásku, chyby už vidíme. Ale jsme s nimi smířeni. Učíme se s nimi žít a víme, že nikdo není dokonalý. Partner náš štve, ale my víme, že každý jsme jiný, každý chybuje, každý vidí situaci jinak. Srovnáváme přednosti a zápory a víme, proč setrváváme v partnerství. Jako já a Mystica. A najednou, člověk někdy ani neví jak, láska přejde. A pak vidíte chyby i tam, kde nejsou. Partner vám leze na nervy vším možným. Jen s vypětím sil si zdůvodňujeme proč zůstáváme ve vztahu..

Medea - Médeu jsem vždy milovala. Věděla jsem, že je potvora, že respektuje jen mě. Když ovšem nebudu na dosah, převezme řízení domácnosti ona a zlikviduje konkurenci. Zklamala mě mnohokrát a to do té míry, že jsme spolu nemohly žít. Ale láska zůstala. Stále vím o jejích přednostech a přijímám její chyby, nicméně soužití nebylo možné. Má partnerství a manželství-to nebylo jako se psy. Ve všech vztazích postupně láska zmizela. Snad vím proč. Čím starší jsem byla, tím více jsem se snažila udržovat plamínek lásky a spojovat lidské teplo. Řešit problémy, tolerovat chyby, mluvit o tom, jak to vidím já a jak to vidíš ty. Měnit se zevnitř, aby se se mnou dalo žít a by ch mohla žít se svým partnerem. I partner se mění. Ale ty změny se musí protnout. Když se stane, že se změna jednotlivce mine se změnou druhého, stačí ta malá chvíle a láska zmizí. Zůstává jakési soužití.

A já si uvědomuji, že jsem celý svůj život milovala své psy více než své partnery. Láska k mým psům nezmizela nikdy, přestože mě zklamali. Já vím, že zklamání je dané také tím, co od partnera očekáváme. Možná od psa očekáváme méně, proto je snazší nebýt zklamán. Ale je to opravdu tak? Na každého, koho miluji, kladu vysoké požadavky. Čím více ho miluji, tím více chci a čím jsem starší, tím více se této špatné vlastnosti chci zbavit. Tím více svobody dávám těm, které miluji. A proto dneska mají moji lidští společníci více svobody než mají moji psi. Od psů stále vyžaduji disciplínu, výkony, aby mě pustili první do dveří, aby si nepůjčovali moje boty...

Do Medei jsem byla dlouho zamilovaná, byla tak krásná a chytrá..a tak mě milovala. Zamilovala jsem se i do starého Uniona Alet. Byl zbídačený, šedivý, smradlavý, ale osobnost. A zamiloval se do mě taky. Každého svého psa jsem milovala jinak. Véra byla moje první dítě. Můj Union byl můj chlap, velký, silný, milující, inteligentní, spolupracující. Mnoho podob lásky jako s lidmi. Možná jednou najdu muže, kterého budu milovat jako svého psa a on mě také tak. Budeme spolu lovit, vystavovat, brát si boty.. mazlit se. Pustí mě první do dveří a když budu pracovat, bude si dělat svoje věci. Nechá mě jít, kamkoliv budu chtít a já ho nechám jít ven nejen se mnou. Bude tak bezprostřední jako bulík, bude chrápat a mít větry a nebude lhát a já mu všechno řeknu a nebudu se stydět být nahá. Bude mě mít rád celý den a když ho zabouchnu v čekárně bez klíčů, mávne nade mnou s pochopením rukou. .

Hm. Asi si nechám po WVie pejska, vnuka mého Uniona.....

Simona Müllerová, 18.3.2004