Chov psů  *   Veterinární ordinace  *   Alternativní terapie  *   Odkazy  *   Kontakt

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY
O nás
Štěňata
Životní příběhy
Stáří
Odchovy
Výchova a výcvik
Chov, krytí, odchov
Porod
Raná socializace
Informace pro majitele
Co se může stát Smysl života Gaté a Cicero Chovatelská základna Trio kišovo Jak jsem se obětoval Život s mými psy Xeros

XEROS TK (Xerosek, Mrkvička)

Nic nikdy nevzdávejte, nerezignujte na své touhy. Když nás na naší cestě něco porazí, vždy má cenu se zvednout a jít dál... Jsou chvíle, kdy nám osud připadá zlý, krutý a nespravedlivý, kdy máme pocit, jako by radost, smích, dobrá nálada a spokojenost zmizely v nenávratnu. Takový pocit jsme měli já i moji blízcí letos v listopadu.

V necelých pěti měsících mi zemřel bulík, na kterého jsem nekonečně dlouhou dobu čekala a po kterém jsem celých deset let z celého srdce toužila. Chtěla jsem bulíka krásného, milého, veselého, chytrého a dobře vycvičeného, výjimečného. Můj sen se mi ve všech ohledech vyplnil, jen netrval tak dlouho, jak bych si bývala přála. Náš Xerosek (Xéros Trojský Kůň) byl hromada horoucí lásky, každého si získal a také nějak změnil. Včetně mně. Byl vždy dobře naladěný, nikterak výjimečně inteligentní, ale zato velice pozorný, snaživý, ochotný ke každé práci a učení, tím ten svůj "deficit" vyrovnával.

Já, mí rodiče, přítel, mí kamarádi, všichni jsme na něj byli náležitě pyšní, moc jsme ho milovali a on tu lásku stejnou měrou oplácel. O to víc bolela jeho ztráta a o to víc práce mi dalo dojít poznání, že není třeba nijak truchlit a nadávat na život, protože vše, co se stává, má svůj účel.

Xeroskův osud ten svůj splnil dokonale - poznala jsem, že bez bulíka nemůžu žít, poznala jsem nové, báječné lidi a i po Xeroskově smrti byla v mnoha ohledech šťastná a na mnohé jsem začala pohlížet jinak. Xerosek zemřel 14. 11. 16. nebo 17., už pořádně nevím, jsem si šla podrbat Xeroskova bratra, Xerxese (říkáme mu Xero nebo taky "řepa"...hádejte proč!), který měl to štěstí, že bydlí kousek od nás a má báječnou paničku, stejně jako je panička naší další bulteriéří stejně staré kamarádky Sárinky. Tak jsme si povídali, já jsem nedokázala nebrečet, holky taky brečely a psi byli krásně bezstarostní, nádherní, Xero Sládek na mne koukal pohledem, který měl v sobě kousek Xeroska. A Xerova Martina najednou povídá, že se v Trojském koni 14. 11. (!) narodila Mystice štěňátka.

Mystiku jsem nikdy neměla moc ráda, a to i přesto, že jsem ji moc neznala(!). Podle toho, co jsem o ní četla jsem si říkala, že bych takového psa nikdy nechtěla (kvůli jejímu přístupu k výcviku, práci a zkouškám, nikoliv exteriéru, vždyť je to nádherná holka) a že štěně po ní už vůbec ne. Co kdyby náhodou bylo jako ona? Martina říkala, že je tam jeden celozlatý pes, který je podle Simony jiný než ostatní a že by nám ho Simča za Xeroska dala. A pak taky říkala o nějaké červenobílé fence, která má "hlavu jako kýbl" a vezme si ji její kamarádka, Terezie. Popis té fenky se mi moc líbil, ale ani na vteřinu jsem neuvažovala o tom, že bychom měli ji, byla prostě zadaná. Ještě předtím než jsem znala jméno toho zlatého, jsem pobíhala po Radimově bytě a mluvila o něm, jaký bude a říkala jsem pořád: "...no on asi bude takový a makový, asi bude mít tohle a tamto, asi bude vypadat tak a tak." A Radim najednou povídá: "Prosím tě, ty jsi pořád samé "asi", ty tomu psovi tak nakonec budeš říkat, ne? "Asi"! ...Den nato jsem se dozvěděla, že náš zrzek se jmenuje AS! Náhoda, viďte? Tak jsme se jeli podívat na Ase, byl mu týden. Přijeli jsme, šli jsme nahoru ke štěňátkům a Simča mi dala do ruky celozlatého pejska Ase a řekla: "To je on." A já nic. Vůbec nic jsem necítila, žádnou náklonnost, cit. S Xeroskem to byla láska na první pohled a dotek něco úžasného, ale s Asem - jen prázdnota a pocit, že to není pes pro nás. Co teď? Lámat věci přes koleno? Vzít si ho, protože byl pro nás "nachystaný"? Radim, můj přítel, hned mé nevelké nadšení zpozoroval, ale nevěděl všechno. Dívala jsem se na štěňátka a uviděla zadek psa, do kterého jsem se zamilovala. Jenomže ten zadek jaksi patřil feně a ještě k tomu bílé s malými znaky na uších a překrásnou hlavou, jak jsem posléze zjistila. Je to legrační, ale bylo to jak blesk z čistého nebe. Říkala jsem si: přijela jsi se podívat na celozlatého psa a chceš celobílou...a ještě k tomu fenu? Po bílé barvě jsem nijak netoužila, ale tohle bylo jasné. Tak jsme se dohodli a Arbitra měla být má. Jezdila jsem za ní z Prahy každý týden, někdy i dvakrát, poznala jsem, že Mystika zmoudřela, zamilovala jsem se i do ní a v duchu se jí několikrát omluvila za svou krátkozrakost a unáhlenost. Na poslední návštěvě před odběrem jsem se mazlila s Arbitrou, Simona byla nahoře s námi, celý den byla někde na semináři, původně se doma neměla objevit. Já najednou koukám, Arbitra má jedno oko nějak světle modré. "Podívej, nemá modré oko?" zeptala jsem se Simony a ona na to" "No, to oni teď mívají, ukaž já to ještě zkontroluju." Když si jí přinesla k oknu, bylo všechno jasné. Oběma nám bylo do breku, Arbitra byla tak krásná, jako z jiného světa, nadějná, hodná, vyrovnaná a teď tohle. Aby těch dramat nebylo málo na Assýrii jeli ten samý den (!) nějací chovatelé z Polska zaplatit zálohu, museli jsme se rozhodnout co nejrychleji. Assýrii nebo trikolorní, krásnou a chytrou Amarylis? Nebo tehdy ufňukaného a upištěného červenobílého pejska Aba? A co ti polští zájemci? Ab mi moc sympatický nebyl, o něm jsem neuvažovala. A Amarylis... Bezpochyby nejnadanější štěně, krásná...Simča mi ji nabídla a já v první chvíli souhlasila Věděla jsem, že Amarylis chce někoho, kdo by ji miloval jako Simona, kdo by využil její potenciál a naplno se jí věnoval. Té nabídky jsem si nesmírně vážila, věděla jsem, že by Simča "svou" Amarylis nedala jen tak někomu, v hloubi duše jsem si ovšem byla jistá, že já pro Amarylis nejsem!. Věděla jsem, jak moc ji Simona miluje a byla bych nejraději, kdyby si jí nechala ona. Jenže to prý v této době nejde, bylo mi několikrát řečeno. Já přesto doufala a po očku sledovala, co to rozhodnutí poslat Amarylis pryč se Simčou udělá. Byla jsem moc šťastná, když se rozhodla, že Amarylis nikomu dát nemůže, že je to jen její holčička a každým zavrtěním toho svého černého ocásku to už dlouho dává najevo.

A kdo nakonec přišel k nám? Z Ase se vyklubala Assy! Byla to Assýria, dnes už Assynka, Asyče, Asilička, červenobílá, veselá, pevná a chytrá, přemíru aktivní a velmi učenlivá. Je pro mne nadějí pro budoucnost, začátkem nového příběhu, na jehož konci ani délce nezáleží. Záleží na jeho obsahu, na každé popsané stránce. Míra štěstí a poznání, které budou jeho součástí, záleží jen na tom, zda přijmeme, že tvůrci celého toho příběhu jsme jen my.

Katka Vaněčková