Chov psů  *   Veterinární ordinace  *   Alternativní terapie  *   Odkazy  *   Kontakt

STÁŘÍ
O nás
Štěňata
Životní příběhy
Stáří
Odchovy
Výchova a výcvik
Chov, krytí, odchov
Porod
Raná socializace
Informace pro majitele
Starý pes Život a smrt Stářím to nekončí Nádorová onemocnění

Život a smrt

V mé veterinární praxi přicházím do kontaktu s příchodem na svět a se smrtí velmi často. Lékař má na smrt trochu jiný pohled, než druzí lidé, přesto mě tento okamžik "života" nezanechával lhostejnou.

Když jsem se začala věnovat léčitelství, získala jsem na život a na smrt nový pohled. Nejbližší náboženství byl pro mě buddhismus. Naučila jsem se meditovat, četla jsem knihy, chodila na semináře, setkávala se s různými lidmi. Měla jsem zážitky /malé úryvky/ z mých minulých životů. Inkarnace se pro mě stala naprostou samozřejmostí. Je to můj postoj, za který se nestydím a který nikomu nevnucuji.

Myslím si, že pro zoufalého člověka, který ztratil někoho blízkého, je myšlenka na inkarnaci velkou pomocí. Život smrtí nekončí, začíná jen jeho další forma. Milovaná bytost nás neopustila zcela a neměnně, nýbrž jen změnila "skupenství", žije dál a může nám být nablízku nebo se vrátit.

Nevím, jestli se pes vrátí do téhož života člověka anebo jestli se setkáme za 100 nebo tisíc let, neřeším to, dávám všem bytostem svobodu v rozhodování, jak jen mi síly člověka stačí.

Před mnoha lety bylo běžnou praxí utratit zvíře, které nesplňuje úkol, ostrahu, plodnost apod., někdo si koupil psa, zanedbal výchovu, pes byl temperamentní nebo agresivní, tak se utratil. Nedělala jsem to často, snažila jsem se najít psovi nového majitele a často se mi to podařilo. Přesto přiznávám, že jsem utratila zbytečně několik zvířat. Nevyčítám si to, byla jiná doba, jiné POZNÁNÍ, je lidské dělat chyby a pokud si je člověk uvědomí, omluví se a dále ve stejných chybách nepokračuje, myslím,že je vše v pořádku.

Ještě než vyšel zákon na ochranu zvířat, který zakazuje utrácení nadbytečných nebo nechtěných mláďat, velmi jsem ve svém srdci a ve své ordinaci řešila utrácení např. koťat. Lidé je doma topí, což je pro mě strašná představa. Nikdo z nich si neuvědomí, jak dlouho bytost žije pod hladinou a nemůže dýchat. Vždy, když se to dozvím, říkám, napusťte si vanu, vlezte pod vodu a buďte tam tak dlouho, dokud se nezačnete dusit a představte si, že ještě déle tam máte zůstat. V dobách mého ryze materialistického života jsem utrácela /jako nelékař/ omráčením a zlomením vazu. Je to aspoň rychlejší, i když neetické.

Dnešní doba nabízí spoustu prevence nechtěných zabřeznutí, takže proč bych měla brát na sebe zabíjení nevinných mláďat? Usnadňovat lidem život i karmu tím, že zanedbají prevenci a pak nosí mláďata utrácet. Nedělám to mnoho let z mého náboženského přesvědčení, nejen kvůli zákonu na ochranu zvířat. Poslední utracení narozených koťat se mi vrátilo tím, že přesně tolik štěňat mi uhynulo po narození. A bylo to 2x, takže s mým přesvědčením vylučuji náhodu. Své klienty včas poučím o prevenci a jinak vždy pomáhám hledat majitele pro narozené tvory.

Už delší dobu znovu přemýšlím o reinkarnaci v souvislosti s mými psy a s tím, že jméno má na osud velký vliv. Přestože to VÍM, stále někdy NENASLOUCHÁM. Moje milovaná stará Bucca umřela po operaci zánětu dělohy. Ani se neprobudila z narkózy. Moc jsem ji milovala a toužila jsem po nové Buccince. Když se po několika letech narodila tricolorní fena, která mě vnitřně zaujala, dala jsem jí jméno Lédé Bucca. Nosila jsem ji v náručí od narození, denně byla v posteli, většinu času trávila s námi. Byla strašně chytrá a krásná. Jednou jsem ji nechala samotnou se Zirkonem. Běžně nechávám štěňata s velkými psy. Zirkon je moc hodný a má štěňata rád. Přesto ji kousl tak, že jí zdeformoval hlavu v místě klabonosu. Kdyby chtěl, mohl by ji zabít. On ji jen napomenul, protože ho kousla do varlete. Dvě dirky velmi dobře mířené. Strašně jsem brečela, Buccinku jsem uzdravila, ale bylo jasné, že na výstavy nebude. Přemýšlela jsem, jestli ji někomu dát, měla jsem na ni zájemce. Měla jsem jí tak ráda, že jsem se rozhodla, že si ji nechám i nevýstavní. Zajímavé bylo,že ji za čas Zirkon kousl znovu do hlavy. Začala jsem přemýšlet o osudu. Dávali jsme si velký pozor.

Medea už několik let nesnese jinou fenu v naší rodině, přestože venku se vůbec nepere ani s bulíky ani jinými rasami, doma nekompromisně ví, že by zabila kteroukoliv naši fenku. Proto je vždy důkladně oddělená od fen. /Nyní bydlí u mého opuštěného kamaráda./ Moje dcera, tak jako většina dětí, podceňuje rady rodičů. Přestože stále slýchala, že přes puštěnou Médeu nesmí jít s jiným psem, neuposlechla. Nesla Buccinku v náručí, Médea jí ji vytrhla a ukousla jí nohu. Měla jsem skutečně hysterický záchvat, vztek,že mě 12ti leté dítě nebere vážně a zoufalství nad 4 měsíčním štěnětem. Utratila jsem ji, starého psa bych léčila, ale hravé štěně bez nohy, co by to bylo za život. Myslím si, že se stará Bucca ke mně vrátila do malé Buccinky dožít si pár měsíců, o které přišla tím, že jsem ji pozdě operovala. Přiznávám všechny chyby, nikdo není dokonalý, mohla jsem zánět dělohy staré Buccinky diagnostikovat dříve a třeba by žila. I když ne dlouho, neboť byla velmi sešlá.

Starý Union před svým odchodem z tohoto života jen seděl a vrčel. Vrčel si celé dny, pokousal všechny kromě mě a Helenky. Bála jsem se, že pokouše i nás. Bylo mu přes osm. Utratila jsem ho. S omluvou jemu i Nejvyšším, ale udělala jsem to. Po mnoha letech se narodil malý Union. Jak mu byl podobný!!! Dala jsem mu jméno Alexandros Union a říkali jsme mu Union. Byl krásný jako děda, chytrý jako děda a maminka, miloval mě jedinečnou láskou a já jeho. Loni na jaře měl kašel. Vyléčila jsem ho, v ordinaci jsem v té době měla denně několik případů kašle, spousta jich přešla na zápal plic a část psů měla asi 3 měsíce následnou lehkou srdeční nedostatečnost. Uniona jsem dál nevyšetřovala, byl zdráv, denně jsme v poledne chodili ven a 2x-4x týdně jsme hodinu běhali v lese. Všichni moji psi nevydrželi s dechem, on se nikdy nezadýchal. Měl úžasný motor, běžel lehce do kopců, v 30 stupních tepla...

Byl můj miláček a já jsem ho nikdy nikomu nepůjčila ani na procházku, jen my dva. Já a on. V létě jsme jeli na dovolenou a já jsem ho dala hlídat kamarádce, kterou měl rád, když k nám chodila na návštěvy. Po týdnu mi volala, že zkolaboval a že byl na vy�etření. Cítila jsem, že byl opuštěný, myslel si, že ho maminka dala pryč, že ho opustila. Neznal to nikdy předtím. Jak jsem byla hloupá a naivní. Jemu skoro puklo srdce žalem a mně lítostí nad mou hloupostí. Mohl zůstat aspoň doma, ve svém prostředí. Jak člověk chybuje! Jak nevidí, neslyší a nepřemýšlí! Jak zanedbá a podcení lásku svého blízkého tvora.

Union se uzdravil. Měl na RTG srůsty na plicích a mírně zvětšené srdce, přesto všechny hodnoty a EKG byla bez chyby, paní doktorka kardioložka byla udivena jeho EKG.. Znovu jsme začali běhat a žít naplno. Bral jen homeopatika. Pokusila jsem se regenerovat plicní tkáň homeopatiky, přestože vím, že je to téměř nemožné. Uvědomila jsem si jeho jarní kašel a všechny nemocné psy v ordinaci. Možná jsem jeho stav podcenila.

Letos na jaře se zhoršil. Jak přišla vedra po dlouhé zimě, hůř dýchal. Léky nepomáhaly. Věděla jsem, že odejde. Vkrádala se mi myšlenka, že starý Union přišel dožít v mladém. Bylo by jim dohromady ll let, Union byl stále se mnou, doma i v ordinaci. Bál se smrti a já jsem brečela a pusinkovala ho. Dala jsem mu homeopatika proti strachu ze smrti. Vždy mu pomohly a jeho pohled byl smířený, ale beze strachu. Připadalo mi, že na něco čeká. Bude mít za měsíc děti, chce se inkarnovat? Řekla jsem mu, že ho miluju, že se může vrátit, když bude chtít. "Neboj se,já tě poznám!!!", věděla jsem, že mi rozumí. Druhý den ráno mu bylo hůř. Když mám nemocného pacienta, ptám se "nahoře", zda smím utratit. Nikdy neutratím bez souhlasu Nejvyššího. Už před tím jsem prosila Boha, ať si ho vezme, ať se netrápí anebo ať mi dá znamení, jak mu pomoci. Utratit jsem nemohla.

V to ráno jsem ho pohladila, dala mu pusinku a řekla jsem mu, neboj se, poletíš za andělíčkama. Odjela jsem na seminář. Před polednem mě bolelo u srdce, ale ulevilo se mi celkově. Pak přišla sms,že umřel.

Popřála jsem mu šťastnou cestu zopakovala mu, že když bude chtít, může se vrátit.

Pitvala jsem ho. Tělo je pro mě fyzická schránka pro Ducha, bez těla bychom se na zemi nemohli učit a poznávat dary Země. Dala jsem k němu budhu odvádějícího duše zemřelých, dávám ho i k utraceným pacientům. Měl zcela nevzdušné plíce a zvětšená játra. V důsledku vodnatelnosti i zánět pohrudnice a pobřišnice. Srdce bylo jen mírně zvětšené, nemohlo protlačit krev nefunkčními plícemi.

Je pryč. Ale život jde dál. A moje poučení? Už nikdy nedám stejné jméno psovi, který neumřel starý a přirozenou smrtí. To, že utratím jen nevyléčitelně nemocného a v poslední fázi života je pro mě neměnnou samozřejmostí.

Union byl jedinečný pes, tolik pro mě udělal. Dal mi tolik lásky! Byl to jediný muž, který mě miloval 24 hodin denně, vždy měl na mě čas. Nikdy mu to nezapomenu a přeju mu krásný další život mezi anděly.

A jestli se k někomu znovu narodí, jistě bude mít nádherný a hodnotný život, protože byl skvělý, hodný, milující, chápající, inteligentní, vyrovnaný, oddaný.

Díky, Unione, za čas, který jsi mi věnoval.